MIROSLAV JAROUŠEK
ZPOVĚĎ
Chci napsat něco jako zpověď a zároveň jako obvinění italské
justice a italského soudního a vězeňského systému vůbec. Chci to otisknout jako
varující memento. Nejedná se jenom o mne, ale o spoustě dalších, kteří jsou na.
tom podobně jako já. Ven mi to zřejmě nepomůže, ale mohli by na to reagovat ti,
co něco podobného zažili a nebo ještě v Itálii zažijí.
Jmenuji se Miroslav JAROUŠEK ,je mi 54 let a toho času jsem vězněn ve věznici v
Itálii v Tarantu . Byl jsem odsouzen na 2 roky a 10 měsíců a k pokutě 180 000
EUR za to, že jsem (podle obžaloby) dne 26.2.2009 v cca 23.00 hodin nechal do
návěsu (Friga) nastoupit 17 afghánských uprchlíků. Údajně- se to mělo stát na
čerpací stanici Shell, AIGIO, Řecko. Za to jsem prý dostal 2 tisí<?e EUR. Je
pravdou, že tam skutečně těch 17 uprchlíků bylo a na lodi PATRAS-ANCONA
(Superfast9) se sami, dobrovolně pomocí křiku a bouchání domohli z toho pekla
ven. Byli více mrtví, než živí a za. to, že to přežili, mohou poděkovat jednomu
členu posádky, který je zaslechl. Pro orientaci se pokusím chronologicky seřadit
celou cestu. Byla to moje 62. cesta do Řecka a měla být stejná jako všechny
předešlé. Bohužel nebyla:
18.2.09 Středa nakládka ve Vodňanech a okolo 12.té hodiny jsem vyjel směr
Folmava-Mnichov-Lindau do CH.
19.2.09 okolo 15.00 hodiny vykládka v Schaffhauseh (CH)
20.2.09 nakládka v Cl-f(Stein, Pratteln, Basel) (Pro AGILlTY)
21.2.09 směr Chiasso-Como (IT)
22.2.09 okolo 7. hodiny ráno příjezd do Bari, kde jsem se sešel s kolegou, který
jel s druhým autem. Společně jsme najeli na loď a ve 12.30 hod. jsme vypluli
směr P~~s .
23.2.09 někdy mezi 5.-6. hodinou jsme připluli do PATRASu, ale na lodi jsme
museli zůstat až do cca 16.hod.
Důvod: v té době byl zablokován celý přístav, řidiči kam ionů, kteří tímto
způsobem protestovali a chtěli upozornit příslušné orgány na neúnosnou situaci
způsobenou uprchlíky, kteří se různými způsoby pokoušejí dostat do lodí a
neváhají k tomu použít jakýkoliv trik. Schovávají se pod kamióny, zalézají do
nákladu a tím ztěžují práci řidičům. Stejný systém jako je v GR funguje také v
IT. Jsou nalezeni lidé v kamionu.
Vždy je vinen řidič a všechny argumenty jsou zbytečné. Stačí žalobci říci: řidič
o nich musel vědět. Následuje vězení a nikdo s tím nic neudělá!
Okolo 16. hod. odjezd z lodi a oba jsme jeli směrem do Atén. Sjeli jsme se cca
40km od Athén ve vesnici PACHI, kde jsme přespali a udělali pauzu.
24.2.09 ráno okolo 7.hod. jsem vyjel směrem do celnice PIREUS.
- Vyclení a vyložení první vykládky v Aspropyrgos
Návrat do PIREA (celnice)
25.2.09 složení zbytku nákladu a do 10ti hod. jsem čekal na zprávu o místě
nakládky. V cca 11 hod. mi přišla zpráva na mobil. Okolo 15.hod. jsem dorazil na
místo nakládky - BALAKANAKIS, NAFPLK. Řekli mi, že naložím až druhý den (tj.
26.2.) okolo 8. hod. 26.2.09 ráno před osmou hodinou jsem se vrátil na firmu
(spal jsem cca 500m před ní) a oni hned začali nakládat - pomeranče. Já si po
dobu nakládky dělal své věci a žádným způsobem jsem se na nakládce nepodílel!
Okolo 12.té hod. bylo naloženo, zavřel jsem kamion, nastavil teplotu na 4stupně
a odjel z firmy směr PATRAS. Cestou jsem kontaktoval kolegu a sjeli jsme se na
čerpací stanici OMW cca 100km od PATRASu. Tam jsme se domluvili, že přejedeme na
další čerpací stanici Shell u
Aigia, což je asi 40km od PATRASu. Tam jsme dojeli asi v 15hod. Je to moderní'
čerpací stanice a i přilehlé parkoviště je pod stálým dohledem bezpečnostních
kamer.
Na tomto místě jsme čekali na informace, kam, kdy a jakou lodí poplujeme. Večer
okolo 20.té hodiny jsme se rozešli (do té doby jsme seděli v mém autě). Ještě
chvíli jsem četl, pak jsem zhasnul a spal. Od naložení bylo chlazení zapnuto a
diesel. motor běží cca 1 m od hlavy - prostě slyšet jsem nic nemohl. 'Hluk, co
vydává chladící zařízení, všechno ostatní přehluší a ten kdo není zvyklý, tak
oka nezamhouří. Nicméně prý zde, na tomto místě jim někdo návěs otevřel a pustil
je dovnitř. Ve své pozdější výpovědi uvedli, že ten, kdo jim pomohl dovnitř
řidič nebyl a že řidič o nich nevěděl!! Jen já a majitel firmy jsme věděli, že
el. pohon, který je součástí chladicího zařízení je už více jak 1,5 roku
nefunkční. Ráno jsem zkontroloval uzamčení - zámek na svém mí~tě, neporušen,
Frigo stále zapnuto, pomeranče správně nachlazeny, Nic podezřelého. U kolegy v
rolích hliníkového plechu byli schováni dva uprchlíci, které jsme vyhnali.
V cca 10hod. přišla zpráva.o lodi -> 12.30 do Ancony. Natankovali jsme naftu a
jeli do přístavu. Příjezd db přístavu byl asi v 11.30hod, následovalo koupení
lodních lístků a asi 10min před vyplutím jsme najéli k lodi. Jako vždy jsme byli
podrobeni kontrole a náklad byl prohlédnut. Příslušník security prolezl návěs až
dopředu. Nenašel nic podezřelého a dal pokyn k nájezdu na loď. Najel jsem na
loď, zaparkoval a vvpnul friQo! Důvod: diesel motor nesmí na lodi běžet a musí
být vypnut. Pokud to jde, tak se lze napojit na el. přípojku. Věděl jsem, že el.
pohon je na mém návěsu nefunkční a tak jsem el. přípojku nepožadoval. Tím, že
jsem vypnul Frigo, jsem uzavřel jediný přívod vzduchu, který mohl vnitřní
prostředí pro oněch 17 lidí udělat obyvatelným! Pokud si někdo myslí, že jsem
tento jediný přívod vzduchu uzavřel a věděl jsem o nich, tak ze mě dělá 17ti
násobného vraha! Snad ještě ze školy vím, že každý z nás za 24hod. může
spotřebovat až 13 tisíc litrů vzduchu. Je jasné, že je rozdíl mezi maratoncem a
babičkou u televize. Obsah standardního návěsu Krone je cca 86m3 (86tisíc
litrů). Otázka zní: Jak dlouho může 17 lidí vydržet se zhruba 86tis. litry
vzduchu, když navíc návěs byl zaplněn ze 2/3 pomeranči a je hermeticky uzavřen,
při 20hodin trvající cestě trajektem do Ancony? Žádné falešné nebo jiné vstupy
nejsou a nalezeny nebyly. Za tento "komfort", který jsem jim připravil, jsem
podle žaloby
'obdržel 2 tis. EUR. Všichni, kdo se pohybují v prostředí přístavů tak ví, že
oni nabízejí 2-3 tis. EUR za osobu. Podle žaloby mě v mé "chamtivosti" stačilo 2
tisíce EUR za 17 lidí! Nicméně, i v tomto případě vypověděli, že já s nimi neměl
nic společného a že mě peníze nedali žádné!
Cesta ale teprve začala, já, společně s kolegou jsme se ubytovali a dělali vše
jako na
.cestách předešlých. Sprcha, večeře, káva a v cca 21 hod. jsme šli spát. Okolo
23hod. telefon na kajutu. Volali z recepce, ať se dostavím na recepci. Než jsem
se stačil obléci, tak už pro mě přišli ke kajutě. Něco mi vysvětlovali, ale
protože neumím řecky, tak jsem nevědělo co jde. Vše jsem pochopil až v podpalubí
u kamionu. Někdo uvnitř křičel a bouchal. Zámek stále na svém místě, klíček jsem
měl v kabině tahače. Musel jsem nastartovat, popojet, aby šly otevřít zadní
vrata a odemknout. Posléze začali vyndavat ostatní členové posádky zpola udušené
Afghánce a předávali je do péče lodního lékaře. Protože stav některých z nich
byl natolik vážný, tak loď změnila kurz a Afghánce vyložila v Brindisi. Poté
pokračovala cesta dál do Ancony.
28.2.09 po příjezdu do Ancony jsem byl okamžitě z~tčen a vyslýchán. V podstatě
to, co jsem tady popsal, jsem vypověděl v přítomnosti vicekonzula pí. Horákové
na policii v.Anconě. Stále jsem byl absolutně klidný, vědom si toho, že jsem
neudělal nic, za co bych měl být trestaný. Po výslechu mi bylo sděleno, že budu
převezen do věznice v Anconě, kde do 5ti dnů za mnou přijde kdosi a když ho
přesvědčím o své nevině,
tak budu propuštěn. Za 5 dnů vskutku někdo přišel, nechal si zopakovat mojí
výpověď a odešel. Ten samý den v odpoledních hodinách mi přinesli v italštině
psaný papír. Co tam bylo napsáno to nevím, ale zůstal jsem i nadále ve věznici v
Anconě.
Ještě se zmíním o podmínkách ve věznici v Anconě. Do věznice v Anconě mi
dovolili vzít kartáček na zuby, pastu, dvě trička, dvoje ponožky a tepláky. Po
příjezdu jste podrobeni ponižující prohlídce a jste věčně nazí. Zní to možná
směšně, ale směšné už to pro mě přestávalo být a ztratil jsem svůj obvyklý klid.
Poté mi byly odebrány osobní věci (řetízky, boty) a už v ponožkách jsem ve
skladu vyfasoval mýdlo, misku na jídlo, plastový příbor, deku, prostěradlo a
molitan. Poté jsem byl odveden na celu. To už přišlo pravé zděšení. Cela o
rozměru cca 3,S x 2 m, v ní dvě železné postele nad sebou, jedna skříňka a v ko'utě
za postelemi přišroubovaný rohový stoleček. V cele dva vězni. Jeden z Egypta,
druhý ze Srí Lanky. Stěny a strop plné rozmazaných' komárů a krve z nich. Mne
vyčlenili prostor u skříňky, kde jsem si na noc stlal kus molitanu na zem. Spát
se ale nedalo, protože všechen možný hmyz a brouci, kteří vám rejdí po obličeji
vám spát nedají. Na den jsem tuto "postel" musel zastrčit pod ony dvě postele a
celý den prostát kdesi v koutě, protože sedátko (ne židle) tam bylo pouze jedno.
Studená betonová podlaha a já byl stále v ponožkách. Boty bez tkaniček mi
vrátili po cca 10ti dnech. To, že spím na zemi, je v této věznici díky
přeplněnosti úplně normální, jsem se dozvěděl posléze. Ve všech celách to bylo
stejné. V těch neutěšených podmínkách jsem byl celý měsíc až do soudu, který byl
1.4.2009 v Brindisi.
Ještě se zmíním o prvním pokusu o soud, který měl proběhnout 25.3.2009!! Dne
24.3.09 mě bylo posunkovou řečí sděleno jedním z tamních dozorců, že ještě tento
den budu převezen do věznice v Brindisi a že dne 25.3.09 předstoupím před soud.
Tak 24.3.09 okolo 11té hod. jsem sbalil své věci, vězeňské vrátil do skladu,
opět podroben prohlídce a poté s pouty na rukou usazen do mřížové klece
vestavěné v policejní dodávce. Klec o rozměru cca 80x60cm. Takto připraven jsem
ve
společnosti 3 dozorců okolo 12té hod. vyrazili do více jak SOOkm vzdáleného
Brindisi. Do věznice v Brindisi jsme dorazili někdy okolo 19.hod. a opět ono
obvyklé - otisky prstů, foto ze tří stran a nezbytná kontrola... Poté na
fasování deky a prostěradla a odchod na celu.
Dá-Ii se o nějaké vězení říci, že je slušné, tak je to ta v Brindisi. K tomu se
ale vrátím později. Tam jsem přespal a ráno okolo 8.30 hod. jsem byl odvezen k
soudu. Došlo tam k jakémusi zdržení a tak místo v 9.30 hod., kdy měl soud začít
jsem byl v poutech vsazen do zamřížované klece někdy okolo 11.30hod. Dá se říct,
že jsem se na tento soud těšil, vědom si toho, že jsem nevinen a že se vše musí
vysvětlit a vyřídit v můj prospěch. Během příštích pár minut soudkyně zjistila,
že tam není můj advokát a že mu jaksi o mém soudu v zákonné lhůtě nedali vědět!
Takže návrat do věznice v Brindisi, sbalit nafasované věci, vrátit do skladu,
kontrola, pouta, vsazení do klece a návrat do Ancony. Tam jsme dojeli někdy po
20té hod. a znovu obvyklý kolotoč. Nafasovat věci, do naha atd. návrat na
podlahu v původní cele. To už jsem byl bez jídla druhý den, protože všechny
přesuny atd. vždy byly buď v době oběda
anebo večeře. Soud byl přeložen na 1.4.2009. .
Dne 30.3.09 jsem opět sbalil své věci v Anconě a po obvyklých procedurách jsme
vyrazili na nekonečnou cestu do Brindisi. Cestou jsem si říkal, tak zítra už
budu svobodný, budu volný. Po příjezdu do Brindisi vše stejné - prohlídky apod.
Přišel den soudu. V poutech mě zavřeli do klece. Nikdo mě neřekl ani "dobrý den"
a začal soud. Zalobce přečetl žalobu, žalobu plnou výrazů jako: " lze
předpokládat,
pravděpodobně... atd.", bez jediného důkazu byť by to byl důkaz nepřímý. Žaloba
sepsána u stolu a opírající se pouze o to, že tam těch 17 Afghánců bylo! Nic
konkrétního, čekal bych, že mě budou s Afghánci konfrontovat, že budou
vypovídat, že bylo provedeno nějaké vyšetřování s důkazy. Nic z toho se
nekonalo. Stačí jen žaloba. Jakákoliv! Po žalobci přečetl obhajobu můj obhájce s
tím, že jsem pro ty uprchlíky neudělal nic a naopak, že veškerá moje manipulace
s frigem směřovala
, k poškození zdraví a n~být náhody (že je slyšel křičet jeden člen posádky),
tak vypnutí friga a uzavření přívodu vzduchu mohlo znamenat jejich smrt. Nebyl
mi prokáz.án žádný kontakt, nebyly u mě nalezeny žádné peníze, nebyl prošetřen
záznam z průmyslových kamer z místa údajného nástupu (Shell). Nikdy jsem nebyl
trestán. Nemají proti mně nejmenších důkazů. Nic!!
Přečtení žaloby a obhajoby trvalo cca 10min. "Soud" se poradil a přišel s
verdiktem 2 roky a 10 měsíců plus 180 000 EUR pokuty. Se mnou se roztočil celý
sál a já se nezmohl na jediné slovo. Ono vlastně ani nebylo komu je říct. Za
dobu procesu se mě na nic neoptali, nic vědět nechtěli, vše jim bylo jasné! Tak
jsem se ve svých 54 letech stal kriminálníkem!
Dnem i nocí si stále opakuji - Kde to jsem, za co? Proč? Kam se poděla
spravedlnost? Co mám dělat dál? Není jak se bránit. Nic než svévole.
S tímto verdiktem jsem se vrátil do věznice v Brindisi, kde už jsem zůstal
(pozn. duben 2009). Tento fakt ovšem nesdělili mému advokátovi. Ten se to
dozvěděl, až když mě přišel do věznice v Anconě navštívit! Tak jsem byl (duben
2009) ve věznici v Brindisi - věznice relativně slušná - sprcha na cele je
vymožeností, o které si jinde nechají zdát. Bohužel o tamějších úřednících a
lékařích se v superlativech mluvit nedá. Bezdůvodné zadržování balíků s osobními
věcmi, které mi byly vydány až po intervenci velvyslanectví v Římě. To celé
trvalo déle než měsíc! Zadržování zaslaných peněz a neschopnost povolit mi
telefonické hovory s manželkou. První telefon s manželkou mě byl povolen až po 4
měsících a to až ve věznici v Tarantu (o tom později)!
Protože jsem kardiak, tak jsem si skoro denně stěžoval na to, že mi není po
prášcích, které mi dávají dobře. Byla mi slíbena kontrola u lékaře, ale zůstalo
jen u slibu. Musel opět zasáhnout náš konzulát v Anconě a velvyslanectví v Římě
a po více než měsíci (11.5.09) jsem byl předveden na kontrolu ve vězeňské
ošetřovně. Byl jsem napojen na přístroje a pak už mi nedovolili vstát z lůžka.
Byla přivolána záchranka a já byl převezen do nemocnice v Brindisi. V záchrance
jsem byl napojen na přístroje a do pravé ruky napíchnutá kapačka. Byl se mnou
doprovod pěti !!! dozorců, kteří nezapomněli i přes protesty obsluhy sanitky
mojí levou ruku připoutat k lůžku. S takto připoutanou rukou jsem absolvoval
celé vyšetření v nemocnici. Málokdo si umí představit tu potupu. Pět policistů
tam po chodbách vozí spoutaného člověka. V nemocnici jsem byl 6 hodin. Pak mě
dali cosi podepsat a odvezli zpět do věznice. Co bylo příčinou mého převozu do
nemocnice do dnešního dne nebyli schopní zodpovědět. Nicméně dne 15.5.09 ráno
pro mě přišli, že si mám sbalit věci. Nevěděl
jsem proč, nevěděl jsem nic! Obvyklé formality, pouta, do klece a někam jsme
jeli. .Přijeli jsme do nějaké jiné věznice a po obvyklých procedurách jsem se až
na cele dozvěděl, že jsem v Tarantu. Opět následovala intervence konzulátu a
advokáta s otázkou: Co bylo příčinou mého převozu do Tranata? Tentokrát přišli
odpovědi
dokonce dvě. První - lepší zdravotní podmínky pro mě Itu dostal konzulát/. Druhá
-přeplněnost věznice v Brindisi Itu sdělili advokátovi/o Ani lhát společně
neumějí! Tak
jsem byl z relativně "slušné" věznice převezen do něčeho tak hnusného o čem se
nikomu ani nezdá. Cela 5x2m, špína, hnus a čtyři lidé vně.
Každé ráno vstávat a večer lehat s otázkou proč?
Ničím jsem se neprovinil a už jsem více, než 1 rok nespravedlivě vězněn.
Dne 10.09.09 mi zemřela tchýně, která byla mojí 'druhou matkou a žila s námi
skoro 25 let. Rodina se potácí nad krachem. Již rok jsem nedonesl ani haléř a
ještě z rodiny čerpám. Žena si našla další práci a mám vážné obavy o její
zdraví.
Mám čtyři děti, které jsou spolu s mojí ženou tou mojí největší oporou a
pomáhají všichni jak se dá, a to jak finančně, tak i ve všem ostatním.
Vf,-e se musí platit a banky společně s leasingovou společností se neptají proč
nejsme schopni splácet. Situace je víc než neúnosná a mám opravdu veliké obavy o
to co bude dál. Není to má vina, ale i tak se cítím zodpovědný. Nedá se bojovat
s bezprávím! Já už bych to nějak zvládnul, ale nejistota, co bude s rodinou, mě
děsí. Strach a každodenní stres se mnou pěkně zamával a dne 27.10.09 jsem omdlel
na cele, potloukl se a se srdeční slabostí jsem byl do 4.11.09 v nemocnici v
Tarantu. Samozřejmě nic nedali vědět mé rodině, ani konzulátu.
Dne 10.12.09 proběhl odvolací soud v Lecce. Stejný scénář jako u prvního soudu.
Nic, žádné otázky, žaloba, obhajoba. Trest potvrzen v plné výši. Věděl jsem, že
odvolací soud je o ničem, ale i přesto jsem doufal! Zázraky se nedějí. Teď už
nemám žádnou šanci. Třetí soud bude to samé jako oba předešlé. Teď už mě odtud
může dostat jen moje vlast - Česká republika. Věřím, že se to povede, ale kdy,
to nevím. Za půl roku, za rok? Až se vrátím, co bude? Kriminálník, bez práce,
nemocný! Co moje rodina? Jak ta vydrží.
Proto vás prosím, kdo mě můžete z toho pekla dostat - pomozte.
Nechci peníze, chci jen pomoci - od institucí a od lidí, kteří mě mohou
jakýmkoliv způsobem pomoci. Nejsem zločinec, nikdy' jsem nebyl a bezpráví, které
v Itálii panuje, mě do této situace dostalo. Jsem skutečně nevinný, Presumpce
neviny je v Itálii pojem neznámý a bránit se nejde. Nechci tady umřít a nechci,
aby mým uvězněním trpěla moje žena, moje děti. Chtěl bych, aby můj dopis byl
uveřejněn a byl varujícím mementem pro všechny, co mají něco společného s
italskou justicí. Ještě
jednou prosím, pomozte. Pomůžete nespravedlivě odsouzenému. Vše, co jsem napsal
je pravda, nezkreslená. Všechny překlady, originály o mém procesu má moje žena,
není problém si u ní vše ověřit.
Pozn:. Text není nikterak upravovaný a je tvorbou autora - Miroslava Jarouška. Fotografie dodal Miloš Ťupa.